Nejstarší americký raketoplán Columbia se rozpadl nad Texasem při pokusu o přistání v závěru vědecké mise STS-107. Všech sedm členů osádky zahynulo.
Zahájení přistávacího manévr proběhlo zcela podle plánu. Raketoplán byl otočen zádí proti směru letu a ve 14:15:18 SEČ byly oba motory OMS zažehnuty na dobu 158 sekund. Jejich práce snížila rychlost družicového stupně o 78.6 m/s a ten začal sestupovat k atmosféře. Její horní pomyslnou hranici ve výši 121 km protnul ve 14:43:53 SEČ nad bodem zemského povrchu o souřadnicích 30.78° s.š., 167.62° z.d. rychlostí 7.50 km/s. Vzdálenost k předpokládanému místu přistání
činila 8228 km, ale tu mu uraziut již nebylo dopřáno.
Ve 14:51 SEČ raktoplán přeletěl pobřeží Kalifornie severně od Los Angeles. Již v tomto okamžiku se začalo objevovat první zníámky toho, že něco není v pořádku. Řada očitých svědků, mezi nimiž byl i australský astronom Anthony Beasley, pozorovala, že hlavní ionizovanou stupo raketoplánu doprovázejí drobné rozžhavené úlomky. Není vyloučeno, že šlo o první uvolněné dalždice tepelé ochrany, odpadávající z levého křídla.
Ve 14:53 SEČ se začaly objevovat první poruchy poruchy v telemetrii. Nejprve vypadly senzory měřící teplotu a talk v okruhu hydrauliky ovládající křidélka (ailerony) na odtokové hraně levého křídla. Potom ve 14:56 SEČ teplotní senzory v podvozkové šachtě levého hlavního podvozku zaznamenaly nárůst teploty. O dvě minuty později vysadila další tři čidla, tentokráte teploměry, měřící teplotu filcové vrstvy na povrchu křídla, ke které jsou přilepeny jednotlivé dlaždice. Pak zača růst tlak v pneumatikách podvozku. To vše naznačuje, že tepelná ochrana křídla začala katostrofálně selhávat.
Ve 14:59 SEČ vysadily senzory tlaku a teploty v pneumatikách levého podvozku. Ztráta těchto důležitých dat spustila v kabině osádky poplach. To si stačily ještě Zamě s osádkou vzájemně potvrdila, ale krátce nato, ve 14:59:22 SEČ bylo s raketoplánem ztraceno rádiové spojení. V té době se družicový stupeň nacházel ve výši 63 135 m a letěl rychlostí přibližně 20 000 km/h (Mach 18.3) a tepelné i aerodynamické námáhání dosahovalo maxima. Přitom dráha raketoplánu až do tohoto okamžiku sledovala přesně předpokládanou trajektorii.
Ve 14:05 UT při přeletu nad Texasem byly pozorovány žhnoucí úlomky v plazmové stopě za hlavní částí raketoplánu. Vertikální složka rychlosti vzrostla proti plánu sedminásobně. Rozbor videzáznamů se zdá potvrzovat teorii, že jako první se odlomilo levé křídlo druižicového stupně.
Podle meteorologického radiolokátoru pracujícího v oblasti Houstonu trosky raketoplánu dopadly v eliptické oblasti o rozměrech přibližně 500×100 km jihovýchodně od Dallasu na východojihových a táhnoucí se před východní Texas, celou Louisianu ž na druhý břeh řeky Mississippi. Velké množství trosek bylo později nalezeno zejména v okrese Nacogdoches ve východním Texasu, včetně zbytků těl členů osádky.
Oblast pádu raketoplánu byla okamžitě uzavřena pro lety letadel s výjimkou záchranných a vyhledávacích týmů ve výškách pod 1000 metrů a obyv atelstvo bylo informováno o nebezpečí přítomnosti jedovatých látek (zbytků toxických pohonných látek) v troskách. Nebyla však zatím hlášena žádná zranění či úmrtí osob na zemi a také materiální škody způsobené pádem trosek jsou zatím zanedbatelného rozsahu.
Co bylo prapříčinou zhroucení systému tepelné ochrany se dnes ještě nedá říci. Jedno je však jisté. Asi minitu a 20 sekund po vzletu zaregistovaly kemery sledující let raketoplánu, že od odhazovací nádrže ET se odloupl značně velký kus polyuretanové pěny v prostoru po horním závěsným nosíkem, kterým je připevněna k družicovému stupni. Kus polyuretanu potom narazil na levé křídlo družicového stupně poblíž jeho náběžné hrany.
Tato pěna slouží jako tepelná izolace, zabraňující jednak vypařování kapalného kyslíku a vodíku z nádrže, jedna snižující množství namrzající vodní páry na vnější straně nádrže. Ještě v pátek ředitelé letu prohlašovali, že se při tom nemohlo nic stát a že tepená ochrana raketoplánu je v pořádku. I kdyby však nebyla, nedalo by se nic dělat. Astronauti nejsou vybaveni prostředky pro její opravu.
Nepříjemné bylo také to, že raketoplán tentokrát neměl ve výbavě ani manipulátor RMS (vzhledem k plánovaným úkolům). Proto se nemohla uskutečit obhlídka vnějšího pláště raketoplánu v místech, kam astronauti z kabiny nedohlédnou.
Havárie Columbie bejhůže postihne projekt Mezinárodní vesmírné stanice. Je zcela logické, že starty všech raketoplánů byly do odvolání zastaveny a závisí na rychlosti vyšetřování a samozřejmě na jeho výsledcích. Pokud se ukáže, že příčinou byla nešťastná náhoda a že nebude třeba udělat nic jiného, než "dát pozoro" na nějaké okolnosti, mohly by být obnoveny v průběhu jednoho roku. Pokud se ukáže, že se jedná o konstrukční vadu, pak se může poakovat situace po havárii Challengeru. Tam jsem museli čekat na nový start raketoplánu 30 měsíců (jestli správně počítám).
Co bude mezitím s ISS? Těžko říci. Jsou tu v podstatě tři možnosti"
Současná osádka zakonzervuje stanici a vrátí se na Zemi na Sojuzu.
Současná osádka si prodlouží o něco svůj pobyt a vyčká příletu návštěvnické osádky, která bude vycvičena specificky pro uvedení stanice do bezpilotního režimu.
Rusové zvýší produkci Sojuzů a hlavně Progressů a zajistí tak kontunuitu využívání ISS.
Všecha tato možná řešení jsou nouzová, ale umožnila by stanici "přežít" dokud Američané znovu nezprovozní svoje raketoplány. I tak však bude jejich flotila mít o 25 % menší kapacita. Je si třeba uvědomit, že i Columbia se měla zapojit do výstavby stanice.
