Kosmická loď, která dopravila prvního člověka na oběžnou dráhu.
Popis lodi.
Kosmická loď Vostok
viz.nákres
umožňovala let jednoho kosmonauta po
dobu maximálně deseti dnů. Skládala se z kabiny kulového tvaru a
z přístrojového úseku. Celková hmotnost byla 4730 kg (po oddělení
od nosné rakety). Zvenčí měla
kabina
speciální tepelnou izolaci,
která chránila kosmonauta před účinkem vysokých teplot při sestupu
z oběžné dráhy. Ve stěnách byly tři průzory se žáruvzdorným
sklem a s ochrannými kryty, které bylo možno zavírat a otvírat
jak elektricky, tak ručně. V kabině byly systémy zajišťující život
kosmonauta, řídicí aparatura, část rádiového zařízení, televizní
kamery, dalekohled, filmové kamery a kosmonautovo křeslo.
V přístrojové části, byly zásoby stlačeného plynu pro orientační
systém a raketový brzdící motor.
Systémy orientace a navigace.
Na Vostoku se prováděla orientace podle Slunce. Signály
přicházející k optickým a gyroskopickým přístrojům se přetvářely
v povely orgánům řízení. Tento systém neustále vyhledával Slunce
a s velkou přesností udržoval stanovenou polohu. Podle programu
používali sovětští kosmonauti i ručního řízení, kterým se zajišťovala
správná orientace lodi před přistáním a jímž se v případě
selhání automatického řízení zapojoval ručně brzdicí motor.
Optický orientační systém umožňoval určovat polohu lodi vzhledem
k Zemi. Byl zamontován na jednom okénku kabiny. Skládal se ze
dvou zrcadel, světelného filtru a skel se síťkou. Paprsky běžící
od čáry horizontu padly na první zrcadlo a skly okénka se dostaly
na druhé, které je odrazilo sklem se síťkou do kosmonautova oka.
Při správné orientaci lodi vzhledem ke svislici musí kosmonaut
vidět obraz horizontu jako kruh. Střední částí okénka sledoval
úsek zemského povrchu, který byl pod ním. Poloha podélné osy lodi
vůči směru letu se určovala pozorováním, jak ubíhal zemský
povrch v zorném poli orientačního systému. Mezi přístroji v kabině
byl i malý
glóbus, jehož otáčení se shodovalo s pohybem lodi
po oběžné dráze. Kosmonaut mohl v každém okamžiku určit podle
glóbu oblast zemského povrchu, nad nímž se nacházel.
Rádiové vybavení.
Rádiové vybavení bylo určeno k oboustrannému radiotelegrafickému
spojení mezi kosmonauty na krátkých vlnách,
k oboustrannému radiotelefonickému a radiotelegrafickému spojení
lodí a pozemních stanic na KV a UKV, k rádiovému měření parametrů
pohybu lodi, k vysílání telemetrických údajů a televizního obrazu
na Zemi.
Televizní kamery.
Na palubě byly dvě televizní kamery. Jedna zachycovala
kosmonauta zepředu, druhá z větší vzdálenosti z profilu. Volba
optiky a rozmístění televizních kamer umožnily získat přesné údaje
o stavu kosmonautů. Televizní kamery byly opatřeny vidikonovými
snímacími elektronkami, které měly malou spotřebu energie, malé
rozměry a nepatrnou váhu.
Systém zabezpečení životních podmínek.
Pro udržení normálního složení atmosféry v kabině se používalo
regeneračního systému vzduchu. Zajišťoval uvolňování určitého
množství kyslíku potřebného k dýchání, pohlcování oxidu uhličitého
a vlhkosti, které produkuje člověk, odstraňování různých
škodlivých příměsí vzduchu a lidských výměšků. Odchylky od určené
hladiny byly zaznamenávány speciálními citlivými články, jejichž
signály zachycoval automatický regulátor řídící průběh chemických
reakcí v regenerátoru. Kromě toho sám kosmonaut mohl regulovat
v přípustných mezích spotřebu kyslíku uvolňovaného systémem a
stanovit žádoucí plynné složení ovzduší, vlhkost a teplotu v kabině.
Schéma zásobování kyslíkem a větrání skafandru
Způsob přistání.
Po průletu atmosférou se ve výši asi sedmi kilometrů otvíral padák. Kosmonauti
mohli přistát buď v kabině, nebo se mohli v nevelké výši katapultovat i s křeslem
z kabiny a přistát odděleně od lodi s padákem
viz.nákres.
Přistání odděleně od lodi mělo řadu předností při dopadu na souši, kde mohou být
podmínky komplikovány větrem, vlnitým terénem atd. Pro případ, že by kosmická
loď přistála v jiné oblasti, než v jaké bylo určeno, byla zorganizována zvláštní
pátrací služba, která měla za úkol vyhledat kosmonauty po přistání na souši nebo
na vodě. Aby to bylo snazší, byli kosmonauti i loď vybavení zvláštními radigoniometrickými
vysílačkami na KV a VKV. Ty se zapojovaly okamžitě po přistání. Kosmonauti měli
nafukovací člun, malou radiovysílačku, havarijní zásobu potravin a pitné vody,
signální pistoli a další prostředky pro případ nouze.
Aktualizováno: 06.10.2001
[ Obsah |
Pilotované lety ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/vostok/vostok.htm)
