Po neúspěchu prvních pokusů o planetární sondy k Marsu
(1M) a Venuši (1VA) bylo v SSSR
rozhodnuto připravit novou unifikovanou sérii pod označením 2MV. Pro let
k Marsu byly přichystány dvě průletové stanice a jedna stanice
určená k přistání. Pouze jedna průletová sonda pojmenovaná po
startu Mars 1 se vydala na cestu
k planetě, během letu však byl přerušen rádiový kontakt. Zbylé dvě
sondy kvůli chybné funkci urychlovacího bloku neopustily parkovací
oběžnou dráhu kolem Země.
Po neúspěchu stanic 1M a 1VA bylo
v první polovině února 1961 v OKB-1 společně s Akademií
věd SSSR rozhodnuto provést podrobnou a důkladnou analýzu základních
parametrů meziplanetárních automatických stanic a jejich systémů a
přistoupit k rozpracování nových aparátů s vyšší spolehlivostí.
S. P. Koroljov navrhl pro další etapu výzkumu planet zkonstruovat
unifikovanou sondu určenou ke startům k Venuši a Marsu, která
obdržela typové označení 2MV [=Mars-Venera]. S ohledem na
energetické možnosti nosné rakety Molnija 8K78 bylo rozhodnuto
rozpracovat dva typy těchto stanic - jednak pro fotografování a
rádiovou sondáž planet z malé vzdálenosti při průletu a jednak
k dopravě sestupových aparátů s rádiovou aparaturou a
vědeckými přístroji na povrch planety. Předpokládalo se, že tyto stanice
budou modifikovány pro starty k Marsu nebo Venuši.
30.07.1961 bylo připraveno výchozí zadání pro zahájení prací na
unifikovaných sondách 2MV. Už začátkem roku 1962 byly v OKB-1
rozpracovány čtyři typy:
- 2MV-1 aparát určený k přistání na Venuši;
- 2MV-2 aparát určený k fotografování a výzkumu Venuše na
průletové dráze;
- 2MV-3 aparát určený k přistání na Marsu;
- 2MV-4 aparát určený k fotografování a výzkumu Marsu na
průletové dráze;
Modifikace byly rozpracovány s maximální unifikací palubních
systémů, uzlů a detailů.
Kvůli řádnému prověření systémů sond 2MV a jejich vzájemné spolupráce se
předpokládalo, na rozdíl od stanic 1M,
zhotovení technologických modelů vybavených veškerými elektrickými
přístroji a také experimentálních modelů sloužících k ověření
tepelných režimů stanic, pochodů při oddělování od urychlovacího bloku
a rozdělení sestupového modulu a orbitálního úseku.
V září 1962 byly speciálními dopravními letadly dopraveny na
kosmodrom tři automatické meziplanetární stanice série 2MV určené
k průzkumu Marsu - 2 exempláře určené k fotografování na
průletové dráze 2MV-4 No.3 a
2MV-4 No.4 a dále
2MV-3 No.1 připravená pro
přistání na planetě. V souvislosti s nedávnými třemi neúspěšnými
starty stanic k Venuši v srpnu a září 1962 a kvůli nedostatku
palubních telemetrických údajů při těchto haváriích, bylo rozhodnuto
doplnit při prvním startu k Marsu v říjnu 1962 čtvrtý stupeň
nosné rakety 8K78 dodatečnou měřící a kontrolní aparaturou. Zvýšená
hmotnost nosné rakety musela být kompenzována odlehčením samotné
meziplanetární sondy. Provedlo se to jednoduše tak, že se odmontovaly
vědecké přístroje. Tímto způsobem se samozřejmě vytratil veškerý vědecký
význam letu.
24. října 1962 se uskutečnil start pakety 8K78 s automatickou
meziplanetární stanicí 2MV-4 No.3.
Stanice s urychlovacím blokem
dosáhla parkovací dráhy umělé družice Země. Při startu bloku L však
došlo k havárii motoru a následné explozi. Sestava sondy a urychlovacího
bloku se rozpadla na přibližně 24 úlomků, které v průběhu několika
dní zanikly v atmosféře. Start nebyl oficiálně oznámen, přítomnost
objektu na oběžné dráze byla zjištěna radiolokačními prostředky a protože
byl víceméně zřejmý původce, bylo družici přiděleno neoficiální označení
Sputnik (14). Objevení neohlášených
objektů v kosmu v době
probíhající kubánské krize vyvolalo poplach amerických vojenských sil.
Jistou dobu panovalo podezření, že se jedná o začátek jaderného
útoku na USA.
30. října 1962 byla na startovní rampu číslo 1 v rámci
předstartovní přípravy vyvezena raketa 8K78 se stanicí
2MV-4 No.4.
Příštího dne bylo při komplexních zkouškách druhé zbývající sondy
2MV-3 No.1 zjištěno, že kanálem
nouzového rádiového spojení nepřicházejí
signály do sestupového modulu. Tentýž den byla příčina závady odhalena,
defekt v rádiovém systému byl opraven a stanice byla předána do
barokomory ke zkouškám hermetičnosti.
1. listopadu 1962 ve 11:15 UT se na severovýchodním polygonu NIIP-5
uskutečnil pokusný výškový jaderný výbuch (výška 60 km) s cílem
prověření vlivu jaderné exploze na přerušení všech způsobů rádiového
spojení. Nálož byla do výšky dopravena balistickou raketou R-12 (8K63).
Experiment proběhl úspěšně, na všech vlnových délkách panovalo úplné
ticho.
Tentýž den 1. listopadu 1962 v 16:14 UT se uskutečnil start
stanice 2MV-4 No.4, která byla ve zprávě TASSu nazvána
Mars 1. Atmosféra
se v tomto okamžiku po jaderném výbuchu vrátila k normálu,
telemetrická kontrola všech sledovacích stanic probíhala bez připomínek.
Blok L v tomto případě pracoval úspěšně a navedl meziplanetární
stanici na dráhu k Marsu. Nicméně krátce po skončení práce se na
sondě vyskytly problémy s orientací. Kontakt s kosmickým aparátem
byl ztracen 21. března 1963 ve vzdálenosti 106 miliónů km.
Během letu bylo navázáno 61 rádiových relací. Sonda
Mars 1 byla prvním
objektem, který zamířil do oblasti Marsu a skutečně ho dosáhl, byť už
jako mrtvé těleso 19. června 1963.
Poslední stanice série 2MV - 2MV-3 No.1
nesoucí přistávací aparát byla
vypuštěna 4. listopadu 1962. Nosná raketa vynesla sondu na oběžnou
dráhu kolem Země, start urychlovacího bloku, které měl aparát vyslat na
meziplanetární dráhu se však nezdařil a sonda 5. listopadu 1962
shořela v zemské atmosféře. Rovněž tento start nebyl oznámen a
neoficiálně byl objekt označen jako Sputnik (15).
Pokusy Sovětské svazu o dosažení Marsu pokračovaly v dalším
startovním okně několika sondami ze
série 3MV.
Popis
Tříose stabilizovaná sonda o hmotnosti přibližně 900 kg. Stanice se
skládá z hermetického orbitálního úseku, ve kterém se nacházejí
služební systémy (orientace a korekce, termoregulace, řízení vědecké
aparatury, spojení, elektrické napájení atp.) a některé vědecké přístroje
pracující během letu k planetě. Zvnějšku jsou k úseku pevně
připojeny dvě rozklápěcí křídla panelů slunečních baterií, úzce směrovaná
parabolická anténa, hrubé a jemné senzory orientace, kulové nádrže se
stlačeným dusíkem a plynové motorky systému orientace, čidla vědeckých
přístrojů a bloky nouzového rádiového spojení. K zadní části
hermetického úseku je připevněn nehermetizovaný oddíl korekčního
raketového motoru. Sestává z vlastního motoru, kulových nádrží
paliva s palivovými rozvody a z trysek plynových orientačních
motorků. Na koncích křídel panelů slunečních baterií jsou upevněny
radiátory systému tepelné regulace, vysílací a přijímací anténa
v metrovém pásmu a antény pro úvodní část letu poblíž Země.
K přední části hermetického orbitálního úseku je připojen speciální
úsek. U stanic 2MV-3 to je hermetický kontejner s fototelevizním
zařízením a vědeckou aparaturou pro dálkový průzkum planety. U stanic
2MV-4 je připojen sestupový aparát. Uvnitř přistávacího modulu se nachází
padákový systém, radiová spojovací aparatura a vědecké přístroje.
Uskutečněné starty
Literatura
- K. Lantratov: Rossija. Na Mars! - Novosti kosmonavtiky [6] (1996) -
číslo 20, strana 58-60
Počet reakcí: 0
|
