Vyse popsana predstava je v souladu s uvazovanym projektem NASA. Preblemem ovsem zustava to, ze pro takovy projek by bylo zapotrebi dostat na LEO 500 - 1000 tun materialu, paliva, atd. Pokud vezmu v uvahu ruzne testovani, ztraty/havarie, atd. muze to byt dokonce az 3x tolik, tj. cca 3000 tun. Nejsilnejsi jakz takz dostupny nosic (upravena Energia) by snad zvladl 100tun na jeden let. Stale jeste je to cca 15-30 letu. Budu optimista a budu pocitat s 15-ti. Vzhledem k tomu, ze naklad budu dopravovat po castech a na LEO, musim to udelat pomerne rychle, jinak by mi jednotlive casti mezitim mohly spadnout zpatky, takze tech 15 letu by se muselo uskutecnit max. v prubehu jednoho roku, tzn. prumerne vice nez jeden start za mesic. Dalo by se to zvladnout, ale znamenalo by to asi delat vse dvakrat, tzn. dva nosice, dve rampy, dva naklady a vynaset pak ten, ktery bude realne pripraven ke startu. A nyni uz je snad jasne, proc to zatim nevypada moc nadejne, neni nikdo, kdo by neco takoveho hodlal zaplatit. Odhadovane naklady jsou v rozmezi 100-800 mld. USD, pro srovnani, projek APOLLO stal v dnesnich cenach asi 60mld USD a byl soucasti v podstate vojenskeho rozpoctu, protoze to byla zbran ve "studene" valce. V dnesni dobe neni problemem techologie (tak jak tomu bylo v 60tych letech) ale finance(tech bylo tehdy na takovy projekt dostatek).
 

Podobná koncepce vznikla v NASA v roce 1993 a počítala se starty 4 supertěžkých raket o nosnosti až 250 tun v průběhu dvou opozicí Země a Marsu. Součet odletových hmotností z LEO činil 876,5 tuny.
Z potřeby snížení celkových nákladů vznikla na přelomu let 1997-98 koncepce Reference Mission Version 3.0. Ta počítá se šesti starty nosiče Magnum, vytvořeného na základě raketoplánu, s nosností až 80 tun, v průběhu dvou opozicí. Součet odletových hmotností z LEO je 420 tun, šest astronautů by strávilo na povrchu Marsu 1,5 roku. U modifikace Bimodal NTR Mission Concept je na LEO jen 404 tun. NASA odhaduje u verze 3.0 celkové náklady včetně vývoje na 20 mld. USD.
Návrhy Three-Magnum Scenario z roku 1998 redukují počet startů na tři (+ zvlášť doprava osádky) a počet astronautů na 4 (doba pobytu na Marsu 1,5 roku zůstává). Zvyšuje se nosnost nosiče Magnum až na 90 tun a celková odletová hmotnost je 263,5 t u Combination Lander Scenario nebo jen 220,3 t u Split Mission Scenario.

S uváděnými až 3000 tunami na LEO, 15-30 starty a náklady v rozmezí 100-800 mld. USD se již samozřejmě nepočítá, neboť to by bylo naprosto neprůchodné (celkový roční rozpočet NASA na pilotované lety je asi 6,5 mld. USD). Ostatně i projekt lunární základny NASA LUNOX z roku 1993, který předpokládal starty šesti raket o nosnosti 80 tun na LEO pro vynesení jednotlivých dílů základny, následovaných sedmým startem s osádkou, se odhadoval na 20 mld. USD.

AdMichael xChaos Polak, #2369 (téma Solarni plachetnici):
Výše uvedené koncepce NASA počítají s tím, že pro aerobraking a pro vstup do atmosféry Marsu se použije štít diskovitého tvaru, umístěný pod brzdicím motorem a vzpěrami přistávacího modulu. Tento štít se odhazuje krátce před rozložením brzdicích padáků. Z povrchu Marsu startuje a na Zemi se vrací Earth Entry/Mars Ascent Capsule, kterou odhadli pro 6 astronautů na 4,8 tuny. Není zde započítána hmotnost urychlovacího stupně a paliva. Kapsle se na oběžné dráze Marsu samozřejmě spojí s větším, téměř 30-tunovým modulem. Některé z posledně uvedených scénářů uvažují o manévru aerocepture u Země a s následným spojením s člunem (kterým může být Orbital Space Plane), který dopraví posádku na Zemi.

 

Zaujímavé nápady sú aj na stránke korporácie Energia:

http://www.energia.ru/energia/mars/mars.html

kde je analyzovaných niekoľko ruských projektov a aj "návrh" deľby práce pri prípadnom medzinárodnom projekte.
 

Mám takový dotaz. Nedal by se při brzdění k Marsu a k Zemi použít následující systém?: Při brzdění k Marsu vystřelím prakem několik desítek zhruba 1 tunových balíků zásob na předem určené místo (kráter marsu), tím se mi hlavní modul zbrzdí. Ty bylíky přistanou pomocí airbagů.
Myslím, že by to uspořilo spoustu paliva pro brždění. Co vy na to?
 

Jiri Hosek: dik za info. Co se me tyce, tak bych neriskoval, ze posadka nebude schopna alespon nouzoveho navratu na Zemi - a tahat pozemsky tepelny stit pro navrat na povrch Marsu me zaroven prijde jako zbytecne plytvani. Tezko rict...

Petr Vojvodik: co se tyce brzdeni odhozenim zasob u na povrch Marsu, jiste by to pilotovany modul hodne zbrzdilo, ale byl by asi problem, aby se ty zasoby pri priletu po narazu na povrch neodparily... nicmene takovych 10-30 G by zasoby klidne vydrzet mohly... zvlast treba instantni polevky ;-))) ale ma to jeden hacek: posadka nesmi byt zavisla na tom, ze se ji podari najit nejaky jeden konkretni balik zasob, ktery posle predem. Dost na tom, ze je zavisla na tom, ze se ji podari zazehnout motor navratoveho modulu (podobje jako u mise Apollo) a setkat se na obezne draz s hlavni lodi (na rozdil od mise Apollo navic lod na orbitu bude nepilotovana...)

To all: Kazdopadne pokud se referencni mise NASA dostala az pod 300t vcetne paliva a energetickych zdroju, tak si myslim, ze muj odhad 30t pri pouziti pohonu slunecni plachtou neni zcela nerealny... tezko rict, proc se NASA nechce odhodlat k vyslani pohych dvou lidi: mozna jde o personalni problemy uvnitr NASA - i na ten Mesic doletelo nakonec celkem 12 lidi. Kdyz by se provalilo, ze na Mars se v dohledne dobe mohou dostat jen dva lide, zrejme to vedle k prilis ostremu personalnimu soupereni, kdo poleti a kdo ne... u projektu Apollo se naproti tomu na jeho vrcholu pocitalo s jeho prodlouzenim, tady je jasne, ze by asi slo o jednorazove vzepeti. Je jasne, ze let 2 lidi by pritom poskytl daleko vice moznosti a informaci, nez let sebedokonalejsich automatu - a v podstate se da rict, ze je riskantni posilat tam posadku sesti lidi, dokud se nam bezpecne nepodari dostat zpatky aspon 2...

 

Když už jsme u extrémů, tak si zkusme odhadnout, pod jakou mez už se zřejmě nedá jít:
- posádka jen jeden člověk ("poustevník") :-)
- zásoby 2 tuny (na 2 roky, let musí být kratší)
- MEM o hmotnosti jen 2 tuny (1 tuna na přistání, 1 tuna na vzlet)
- kosmická loď pro přelet a přistání na Zemi o hmotnosti 3 tuny
- pohonný systém včetně paliva o hmotnosti 3 tuny (sluneční plachetnice)
- pravděpodobnost úspěchu odhaduji pod 10% (ale možná jsem moc velký pesimista)
- celková hmotnost 10 tun, celková cena pod 500 mil. USD (to je to minimum)

P.S. (poznámky):
- aerocapture ještě nikdo nedokázal (jen aerobraking)
- odhození zásob by asi trochu pomohlo (problém je se směrováním a tepelnou ochranou pro průlet atmosférou)
- nemyslím si, že let lidí je vždy lepší než let automatů
- nebylo by lepší za tuto cenu a s touto hmotností tam poslat "roboty", vždyť to jsou stejně lidé = nástupci lidstva :-)
 

Tak se to jmenuje aerocapture, to bych nikdy neřekl. Myslím si, že je jedno, jestli nějaké těleso přistává na povrch Marsu rychlostí 11 km/s a nebo o 1 km větší (což už je vystřelení rychlostí rychlé a horké střely). Na TV discovery ukazovali zhruba před rokem zkoušky roveru, který přistál poté na Marsu a bylo to maso. Prostě jej vystřelili obrovskou rychlostí proti betonovému bloku a on to přežil. To jsou věci...
Samozřejmě je lepší, když ta nafouknutá koule dopadne na povrch šikmo, poté je ale rozptyl dopadu větší. Rovery by je sehnaly nazpět a bylo by. Samozřejmě by se muselo počítat i s reakcí modulu , aby se neroztočil a nebo nezačal dělat jinou paseku...
 

Rád bych jenom poznamenal, že za peníze, které by se vynaložily na let dvou lidí k Marsu se dá vypustit X automatických sond, pro přistání, průzkum atmosféry, průzkum z oběžných drah atd. Jedna sonda přijde na nějakých 500 mil dolarů...
Nejsem proti pilotovanému letu na Mars, jsem pro let ještě dále - k Jupiteru, Saturnu, budiž ale nejprve vyvinuta technologie, která člověku tyto vzdálenosti zpřístupní (ať je jakákoliv). Myslím, že do výzkumu v této oblasti se moc neinvestovalo, vždyť ověřit myšlenku solární plachetnice není zase tak složité, na druhé straně o využití atomové energie pro pohon se také uvažovalo již v 60.-tých letech (projekt NERVA). Prostě nebyl zájem tyto technologie rozpracovat a vyzkoušet.
 

K příspěvku 2435 J.Tomana:
V rozhovoru s K.Feoktistovem (ruský kosmonaut a konstruktér kosm. techniky)v LK 1972 (před 30 lety)byl m.j.zmiňován let k velkým planetám - ovšem i on připomínal(byť tehdy byl sovětský systém před vyvrcholením svých úspěchů v budování všeho...v kosmu i na Zemi)že to bude ještě stát mnoho sil a neuskuteční se před r.2000. Tehdy se uvažovalo s lety k Marsu a Venuši v 80.letech 20.století.I on zde zmiňoval americ.zrušený projekt NERVA a použití jaderného pohonu. Ovšem v té době se svaz pouze pokoušel odzkoušet raketu N 1, což se jim však nepovedlo (samozřejmě oficiálně se o této raketě nevědělo nic-vše bylo utajeno do r.1990)...Takže takovýto let se nejspíš tak jako v r.1972 neuskuteční od tohoto roku 2002 taky ne dřív než v r.2032...pokud se kdy vůbec uskuteční. V dohledné době (2004)uvidíme jak dopadne sonda Cassini u Saturnu...
MF
 

Ale ne, "aerocapture" není odhazování zásob předem. Pardon, to bylo nedorozumění, reagoval jsem na dřívější příspěvky.

"Aerocapture" je zachycení na oběžné dráhy planety zcela bez použití reaktivního pohonu. Těleso musí přiletět z meziplanetární dráhy tak přesně, aby při průletu horními vrstvami atmosféry zpomalilo tak akorát, aby ani nespadlo rovnou na povrch planety, ani neodletělo zpět do meziplanetárního prostoru, ani neshořelo (při aerodynamickém brzdění musí být použit tepelný štít), ale zůstalo na protáhlé eliptické dráze s pericentrem v atmosféře (takže při prvním průletu apocentrem se musí pericentrum zase malinko zvednout).
To je "aerocapture" a to zatím nikdo nedokázal.

Naopak když už jsme se po příletu z meziplanetární dráhy zachytili na eliptické dráze kolem planety (obvykle pomocí raketového motoru), pak je možno apocentrum dráhy pomalu snižovat pomocí "aerobrakingu". Pericentrum takové dráhy leží ve velmi vysokých vrstvách atmosféry a těleso se zde při průletu vždy trochu zbrzdí (velmi málo, takže není třeba tepelný štít) a tím trochu klesne apocentrum. Pericentrum přitom zůstane prakticky stejné, takže na dalším oběhu se to může opakovat a tak dále, dokud se dráha nepřiblíží kruhové (nízké). Pak se musí motoricky pericentrum trochu zvednout a "aerobraking" se zastaví.
Tento postup použila například sonda Mars Odyssey 2001.

Dá se to samozřejmě použít jen u planet s atmosférou (nejde to např. u Měsice).

Jinak obecně nelze při přímém přistání padat jen tak na airbagy. Nejprve musí teleso brzdit velmi solidní (a těžký) tepelný štít a pak musí v brždění pokračovat fungující padáky. Teprve nakonec se mohou nafouknout airbagy a zachytit poslední náraz na povrch.
Přistávací systém není ani v tomto případě nijak jednoduchý (není to žádný neřízený "meteorit"), takže nemusí být úplně výhodné nechat takto přistávat velké množství malých těles.
 

Celý kosmický/vesmírný program by potřeboval nějaké pošťouchnutí, které by ho pořádně rozjelo.
Program letu na Měsíc byl "poháněn" vzájemným soutěžením USA a SSSR.
Nyní něco takového chybí.
Impulzem by mohl být např. oběv nové technologi vhodné pro použití ve vesmíru (nový pohon, zdroj energie, materiál na stavbu), objev nějakého vzácného/neznámého nerostu/prvku na nějakém kosmickém tělese, další soutěžení mezi státy (Čína vs zbytek světa, NASA vs ESA) nebo nějaká mezinárodní iniciativa.
Za možný impulz lze považvat i akutní ohrožení, například obligátním asteroidem na kolizním kurzu. Kdyby se záchraná akce povedla a lidstvo by to přežilo, díky objeveným technologiím a vděčnosti lidstva za záchranu by se "dobývání" kosmu určitě jaksepatří rozjelo.

Impulz však musí mít určitou danou intenzitu, pokud bude moc slabý - vyšumí do prázdna, pokud bude moc silný - může přerust v hysterii, ekonomické škody a "zanevření" na vesmír.
 

Souhlasím s tím, že ten impuls chybí, ale je to dáno i tím, že lidstvo se snaží především technologicky zdokonalit zde na Zemi, aby si naši planetu úplně nezrušilo a na vesmír nezbývají penízky.
Na stránce: http://spaceflight.nasa.gov/gallery/images/station/crew-6/inflight/ndxpage1.html jsou nejnovější snímky stanice ISS. Docela se nám rozrůstá.
 

Jen pro zajímavost jsem si přepočítal, že při stálém zrychlení 10 m/s² (cca 1 g), lze na Mars doletět za dva dny.
Prvních 24 hodin se stále zrychluje (až na cca 860 km/s) a druhých 24 hodin se stejným způsobem zpomaluje. Uletí se přitom cca 70 mil. km.

P.S.: stejným "stylem" by to na Měsíc trvalo asi 3,5 hodiny
 

Re:Martin Kolman:
Třeba Usáma na Měsíci)).
 

Už vidím interview s posádkou mise která obnoví průzkum měsíce.
Reportér: "Proč letíte na Měsíc ?"
Velitel: "Protože tam nejsou teroristé."

 

Dalo by se takového zrychlení dosáhnout kombinací všech nyní dostupných technologií ?? Jako vybavení beru nějakou příhradovou konstrukci na kterou se navěsí obytné moduly pohon a palivo.
Pohonou soustavu tvoří jontové motory poháněné z přebytku solárních panelů nebo ze dvou reaktorů které primárně pohánějí koplex VASIMR, pro dosažení vyšší orbity z LEO bude použito nabitého lana intragujícího se zemským magnetickým polem a pro stálý tah a korekce bude použita solární plachta.

Problém přebytečného tepla bude vyřešen vždy chlazením jednoho reaktoru a napájením z reaktoru druhého, v případě poruchy jednoho reaktoru či nutnosti chlazení obou reaktorů stačí k napájení obytného modulu a iontových motoru solární panely.

Za použití všech technologií by byla cesta na Mars kratší záležitostí než v případě použití jenom jedné z těchto technologií.
A i v případě selhání jedné technologie by měla být posádka schopna misi dokončit, či se alspoň vrátit.
 

V článku na stránke

http://members.aol.com/dsportree/LV11.htm

Lunar Source of He-3 for Commercial Fusion Power," L. J. Wittenberg, et al, Fusion Technology, Vol. 10, September 1986, pp. 167-178.

je popísaná možnosť ťažby He-3 ( hélia ) na Mesiaci z mesačného regolitu, ktoré v kombinácii s deutériom vo fúznom reaktore produkuje energiu s malým množstvom rádioaktivity ako vedľajšieho produktu.
Autori očakávajú, že jeden náklad raketoplánu by plne pokryl všetky energetické potreby USA za rok 1985.
Regolit slúži ako pasca na slnečné He-3 už milióny rokov a je ho tam obrovské množstvo. Ďalšie obrovské zásoby čakajú na Jupitery.

Takýto druh pohonu by zvládol cestu k Marsu na odhadovaných 45 dní pri rozumných hmotnostných parametroch, pričom výhodou by bola aj prítomnosť permanentného zrýchlovania a spomalovania po celej trase - čiastočné vylúčenie negatívnych účinkov nulovej gravitácie.
 

Pomocí nyní dostupných technologií nelze dosáhnout dlouhodobého zrychlení na úrovni 10 m/s².
Pomocí klasických chemických motorů (a snad i jaderných typu NERVA) je možno bez problémů dosáhnout zrychlení i přes 10 m/s², ale jen po dobu několika minut, protože je to za cenu velké spotřeby paliva (pohonné látky), které se vyčerpá.
Stávající technologie s vysokým Isp (například iontové motory) nemají dostatečný tah a jsou schopny zrychlení jen o několik řádů nižších (maximálně tak 1 mm/s².
Kombinace technologií v tomto případě nepomáhá, protože roste celková hmotnost samotného pohonného systému a zrychlení tedy neroste (v principu).
Obávám se, že tudy cesta zatím nevede (kombinací technologií).
 

Co se tyce "kombinace technologii" - po pravde receno, je to blbost, ale... proc by se klasickym raketovym motorem nedalo zrychlovat delsi dobu treba 0.1 G - coz je myslim uz docela prijemna mikrogravitace ? V podstate jde o to, ze by velke zasoby paliva spotrebovaval pouze relativne slaby raketovy motor.

Proc takovehle sestavy hmotnych modulu se slabymi motory bezne nezname ? Protoze rakety logicky pri startu na obeznou drahu musi pouzivat tah motoru odpovidaji zrychleni vice nez 1G ve stavu beztize ;-)

Jde o to, ze klasicky motor o malem tahu by byl sam o sobe velice lehky - jediny problem jsou ty zasoby paliva. I kdyz bude tah relativne velice maly, tak nam palivo misto radove minut vydrzi radove hodiny... a to neni velka vyhra...

Takze ja bych se skutecne vrhnul na tu slunecni plachetnici. Podle me je to zdaleka nejzajimavejsi objekt, ktery by melo cenu vypustit do vesmiru ve forme amaterskeho mikrosatelitu - uz proto, ze na rozdil od reaktivnich motoru lze vsechny mechanicke a solarni komponenty pro tu plachetnici velice levne a bezpecne otestovat v amaterskych podminkach...

 

Obavam se, ze namate pravdu, v pripade konvencnich (chemickych motoru) lze uvazovat prakticky vyhradne o motoru na KPH (nebot u TPH je vlastne nadrz zaroven spalovaci komorou a nelze dost dobre sestrojit velkou nadrz na hodne paliva s malym aktivnim = horicim povrchem) a tady je myslim ten zadrhel. Urcite je konstruktersky jednodussi postavit napr. turbocerpadlo s 10x vetsim prutokem nez z 10x delsi zivotnosti (dobou behu). Navic, pokud vim, obecne plati, ze cim vetsi motor (tedy jeho vykon) tim vetsi celkova ucinnost, protoze nektera zarizeni (napr. elektronika) nelze dost dobre miniaturizovat a tedy jejich velikost a hmotnost je nehlede na vykon motoru konstatni. Z toho vyplyva take problem spolehlivosti, zatimco 10x mensi zarizeni urcite nebude 10x spolehlivejsi, tak temer jiste bude pri 10x delsi dobe behu 10x vetsi riziko vzniku poruchy.
 

Posádka pro let na Mars nebude nikdy menší než 4 osoby, protože musíte mít dva 100% piloty (jeden jako záloha) a dva 100% doktory, co když doktor dostane zánět slepého střeva nebo infarkt, kdo ho bude léčit? přece druhý doktor. U Marsu nebude možné, aby operace probíhala na dálku pomocí počítačového operování, to nejde už na Měsíci. Zásoby a moduly budou určitě vyslány dřív, ty mohou letět minimální rychlostí. Co se týká rakety pro vypuštění, patrně by nebyl problém vyrobit raketu se 6 bloky 1. Stupně Energie (vlastně Zenit) o nosnosti kolem 170 t.(Start samozřejmě z Kourou kvůli větší nosnosti).
 

Dnes jsem se v MF Dnesu dočeltl, že Bush dal zelenou jadernému pohonému systému, ktérý má zkrátít cestu na Mars na 2 měsíce z původních šesti.Celá mise má trvat rok. V článku je zmiňován pohon ionty, vylétajícími rychlostí světla, není mi tedy jasné jestli se jedná o přímý pohon jaderným reaktorem, nebo napájení jontového motoru/VASIMRu reaktorem. Dosud jsem článek na internetu neanšel a celkem by mě zajímaly podrobnější informace.
 

Zmíněné informace vznikly na základě rozhovoru ředitele NASA pro LA Times (viz např. http://www.space.com/businesstechnology/technology/nuclear_power_030117.html). Není jasné, zda Bush vyhlásí let na Mars jako program ve zprávě o stavu Unie, ale asi nikoliv. Zřejmě ale NASA bude žádat pro rozpočtový rok 2004 na svou nukleární iniciativu více peněz, aby mohla financovat vývoj nukleárního reaktoru pro meziplanetární mise. LL
 

ad R. Valkovic, myslim, ze 2 lide by mohli klidne stacit, oba budou piloty a oba budou znat zaklady prvni pomoci. To je totiz asi tak vsechno co by stejne na lidi mohl dokazat 100% lekar, protoze pochybuji, ze by soucasti palubniho vybaveni byl operacni sal s laparoskopickym vybavenim a tymem pomocneho personalu (a nez za letu operovat jinak, tak to radeji vubec), akutni stavy (jako tepenne krvaceni nebo zastava dechu/srdce) dokaze zvladnout i skoleny laik, neakutni stavy pomuze vyresit konzultace se Zemi a zbytek je proste prijatelne riziko.Konstrukci 6-ti stupnoveho plavidla, jake zminujete bych si rozhodne namaloval tak snadno, ostatne sovetske plany na dobyti mesice selhaly prave kvuli obdobnemu zjednoduseni ("vezmeme jiz vyzkousene motory a dame ji vice dohromady") neuspesnou snahou o zprovozneni rakety N1. Jedodussi by bylo vyusit stavajicih osvedcenych raket a meziplanetarni lod sestavit na LEO z vice lehcih kusu. Start muze byt asi klidne z Floridy nebo Bajkonuru pro meziplanetarni let je rozdil v obvodove rychlosti v ruznych zem. sirkach vzhledem k nutnemu celkovem pozadovanemu vektoru rychlosti temer zanedbatelny.
Nicmene jen 2 clenna posadka by podle mne byla velkou prohrou vedy. Na Mars je potreba vyslat predevsim planetarni specialisty (geology, biology a buhvi jake -ogy jeste), pokud tam poleti jen pilot a lekar nebo i 2 piloti a 2 lekari, nebude to nic vic nez jen vedecky bezcenne gesto lidstva, a poradny automat by byl jiste lepsi!
Ostatne nejvetsi kritika projektu Apolu byla v tom, ze se na Mesic dostalo prilis malo vedcu a prilis mnoho pilotu !

 

Myslím si, že by měli k Marsu letět 2-3 kosmonauti. Obrovský problém bude se zásobama a schopností je udržet v dobrém stavu. Pokud nebudou dostatečně ochráněny před kosmickým zářením, tak se stanou samy radioaktivními, což je nic moc. Nejdůležitější je pro úspěšný let spolehlivý zdroj enertie. Kdyby byl příkon tak 1MW, ta by se dalo vytvořit odstiňující elektromagnetické pole, které by zároveň chránilo před kosmickým zářením. Při troše umu by potom toto pole mohlo fungovat jako magnetická plachta...
 

Myslim, za zasoby jidla a piti ci kysliku pro kosmonauty nejsou problem, dehrydrovane potravino jsou velmi male a tudiz snadno uskladnitelne v odstinenem kontejneru, cista voda muze navic fungovat jako radiacni stit a jeji sekundarni radioaktivita neni nebezpecna. Problemem je mit na lodi dost prostoru pro vetsi posadku, protoze radove mesice nemohou lide jen sedet namackani v sedackach, tak jako napr. pri letech na LEO. Dale je problem co by tam asi tak delali, kdyby nemeli s sebou zadne vybaveni a to jsou dalsi kila navic. Takze zakladni problem je jak dostat na Mars rychle a levne co nejvice uzitecneho zatizeni, rychle proto, ze let s lidmi na palube proste nemuze trvat leta a levne proto, ze jinak to nikdo nezaplati. Co se tyce te energie, tak ke stineni to neni ani tak nutne, mag. pole odstinuje pouze elektricky nabite castice a ty lze velmi dobre odstinit tez i obycenimi stity, horsi je to se zarenim gamma, neutrony, atp. a tady je mag pole k nicemu. 1MW vykone je dle meho nazoru zbytecne prilis, tedy pokud nemate v umysl napr. vyrabet si z vody na Marsu kyslik a vodik na cestu zpet, atd. Pro bezny chod el. vybaveni lodi uplne staci nejakcy 10 - 100kW. Iontove motory pouzitelneho tahu nejsou zatim k dispozici, takze o tom ani neuvazuji.
 

Já radiaci potravin jako problém vidím, je rozdíl dostávat dávky z vnějšího prostředí a nebo sníst kus radioaktivního prvku a držet ho v těle po mnoho dnů. Nevím, možná lidské tělo podceňuji, ale dle mne je příliš slabé. Souhlasím, že elmag. pole odchýlí jen některé částice A všechny další by měla pohltit ochrana (voda?), na MEK je článek a je zde popisována Elektromagnetická sluneční plachta, což je velmi zajímavý druh pohonu. Dle mého názoru lepší nežli klasická sluneční plachta, sice se opírá pouze o energii el. nabitých částic, ale i to je dost. Byly provedeny pokusy ve vakuu na Zemi a fungovalo to. Co se týče iontových motorů, tak hlavní problém vidím právě v malém zdroji el. energie ve vesmíru. Při té příležitosti by mne zajímalo, jaký výkon budou mít sluneční panely ISS po dobudování. Neví to někdo? Případně by se pro urychlování stanice ten iontový motor mohl používat...
 

Čpavek na ISS se používá jako chladicí médium a pracuje hluboko pod bodem mrazu. V jedené fázi projektování ISS se sice počítalo s tepelným slunečním zdrojem (parabolické zrcadlo zahřívající prní medium a pak konverze buď normálním parogenerátorem, nebo termionicky), ale pro rizikovost řešení bylo rozhodnuto použít jen fotovoltaické (sluneční) články.

Panely slunečních baterií na americkém segmentu mají mít střední příkon 75 kW.

 

Ten nápad s parabolickými koncentrátormi nebol pôvodne z projektu stanice Mir 2 ?
K tomu chladeniu mám jednu otázku - je pouzitý nejaký derivát kompresorového chladenia, alebo čpavok funguje len ako teplovýmenná látka ?? Keby totiž bol použitý kompresorový obeh, radiátory by museli mať teplotu okolo 90 °C (odhadom). To je na prenos tepla radiáciou dosť málo (množstvo vyžiareného tepla narastá s teplotou v štvrtej mocnine).
 

Pane Vítek, jakým způsobem tedy pracuje chlazení u ISS. Myslel jsem, že čpavek je ve všech trubkách pro přenos tepla. Když je teplota panelů ISS až 600 C, co tam tedy proudí? V tepelmé elektrárně je taky voda pod velikým tlakem o teplotě 300 C.