Úvod
4. října 1957 byla na oběžnou dráhu kolem Země vypuštěna první umělá
družice - sovětský Sputnik 1. Svět se poprvé setkal s konkrétním
výsledkem teoretických úvah duchovních otců kosmonautiky a inženýrských
pokusů s raketovými nosiči, dosud používaných v převažující
míře pro vojenské aplikace a v menší pro vědecké sondování vysoké
atmosféry.
Šok z faktu, že se lidský výtvor dokázal vzdálit od Země do
kosmického prostoru, byl umocněn i skutečností, že ho bylo dosaženo
prakticky bez jednoznačných předchozích náznaků od státu, od kterého to
málokdo očekával. Je pochopitelné, že této události bylo okamžitě
náležitě využito politicky a tím byly prakticky odstartovány závody
v kosmu mezi tehdejšími světovými supervelmocemi Sovětským svazem a
Spojenými státy. Každý úspěšný kosmický start byl vydáván za projev
kvality vědy a techniky v soupeřící zemi a příznak správnosti
politického sytému. Výzkum vesmíru se tak rázem stal vědeckým oborem, do
kterého bylo nutno a vyplácelo se investovat státní peníze. Na nedostatek
prostředků si rozhodně v těchto letech kosmonautika nemohla
stěžovat.
Po prvních pokusech na oběžné dráze kolem Země se jevilo jako přirozeně
atraktivní a politicky velmi výnosné investovat do průzkumu Měsíce a
těles sluneční soustavy. Veřejnost, částečně předem připravená
vědeckofantastickou literaturou, takovéto expedice přijímala velmi vděčně
a rozpočet schvalovaný pro takovéto mise byl, alespoň v počátcích,
schvalován bez velkého odporu. Politická využitelnost misí
k vesmírným tělesům přinesla prudký rozvoj tohoto oboru a z druhé
strany byla rozhodujícím motivem pro poskytnutí financí na zamýšlenou
expedici. S odstupem času lze s jistotou tvrdit, že kdyby nebylo
soutěžení mezi kosmickými mocnostmi v šedesátých letech dvacátého
století, těžko by se uskutečnilo mnoho čistě vědeckých vesmírných startů,
nepřinášejících okamžitý praktický užitek. Pilotovaná expedice na Měsíc
pouhých dvanáct let po startu prvního Sputniku by se zdála neodůvodněným
plýtváním peněz.
V první řadě bylo za cíl zvoleno těleso nejbližší Zemi - Měsíc.
Měsíc je klasickou raketovou technikou dosažitelný v průběhu několika
desítek hodin a startovat se k němu dá prakticky každý den. Po Měsíci
následovaly lety k Marsu a Venuši, vyžadující již několikaměsíční
výpravu startující v přesně definovaném časovém intervalu - tzv.
startovním okně. S pokrokem v raketové technice a s dosažením
přijatelné spolehlivosti a životnosti kosmických aparátů přišly na řadu
i vzdálenější objekty Sluneční soustavy, planety s jejich měsíci,
komety a asteroidy.
Pokrok vědy a techniky postupně umožňuje realizovat stále náročnější a
složitější mise. Od prvních snah dosáhnout pouze zvolený cíl se postupně
přechází, přes komplexní výzkum z oběžných drah a vysazení
přistávacích aparátů, k automatickým sondám s návratem vzorků
a logicky vrcholí pilotovanou expedicí.
Podle technické komplikovanosti lze tedy účel mise k jinému kosmickému
tělesu v zásadě rozlišit na:
- průlet kolem cílového tělesa;
- zásah cílového tělesa;
- navedení na oběžnou dráhu;
- měkké přistání;
- měkké přistání s návratem;
- pilotovanou expedici.
Všechny tyto etapy byly zatím splněny pouze u Měsíce, i když ne
v uvedeném pořadí, ostatní planety na završení všech stupňů průzkumu
ještě čekají, u některých ze své podstaty ani nemohou všechny fáze
proběhnout. Těžko představitelné je například měkké přistání na plynovém
obru Jupiteru; návrat vzorků atmosféry nebo přistání na některém z jeho
měsíců je ovšem již reálné.
Některé sondy vhodně kombinovaly několik účelů (např. umělá družice planety
a spuštění přistávacího modulu), některé zase postupně provedly průzkum
několika objektů. V posledním období se bohatě používá principu
gravitačních manévrů u vesmírných těles, které jednak umožňují navštívit
postupně více cílů a jednak dosáhnout vzdálenějších objektů s nižší
energetickou náročností při startu ze Země.
Konečným završením průzkumu objektů Sluneční soustavy by bylo trvalé osídlení
vhodného kosmického tělesa. Nelze si však představovat expedice
v kolumbovském stylu hledající nový životní prostor pro rozrůstající
se lidstvo, pro takové úkoly ve Sluneční soustavě vhodný objekt není. Dá
se říci, že území Antarktidy nebo dno oceánů je pro člověka příhodnějším
prostředím, než povrch Marsu nebo jiné planety. To ovšem nevylučuje trvalé
osídlení kosmického tělesa (především Měsíce) pro vědecké úkoly, technologické
účely, těžbu surovin a výrobu jistých speciálních produktů, pro které se
na Zemi nevyskytují přirozené podmínky (snížená gravitace, vakuum atp.)
a rovněž jako předpolí k dalšímu pronikání do hlubokého kosmu.
Po úvodních rocích, kdy byl výzkum těles sluneční soustavy, ostatně jako
celá tehdejší kosmonautika, záležitostí Sovětského svazu a Spojených
států amerických, se k planetám vydaly i další země a mezinárodní
organizace buď vlastními sondami, nebo jako účastníci a dodavatelé přístrojů
na aparátech kosmických velmocí.
Za uplynulých zhruba čtyřicet let (od roku 1958) bylo uskutečněno mnoho
pokusů. Některé se dočkaly velké publicity, mnohé proběhly nenápadně,
o některých neúspěšných sovětských startech jsme se dověděli až
v posledních rocích. Uvedená databáze si klade za cíl zachytit historii
výzkumu těles sluneční soustavy kosmickými sondami těmi úspěšnými i těmi,
které byly dlouhou dobu veřejnosti neznámé.
|
